JEHLOVKA

Nicolaus Dreyse, německý konstruktér působící v Paulyho dílně v Paříži, přinesl revoluční objev v použití perkusní zápalky pro zbraně. Namísto úderu kohoutu na celou plochu zápalky zjistil, že bodnutí jehlou postačí k jejímu vznícení. To vedlo k vytvoření jednorázového náboje s papírovým obalem, obsahujícího střelný prach, zápalku a projektil. Tento nový typ zbraně, nazývaný jehlovka, měl jehlu umístěnou uprostřed náboje, mezi střelou a prachovou náplní.

Dreyse se nejdříve pokusil využít svou konstrukci u předovek, ale kvůli komplikacím a nehodám při nabíjení se přesunul k vývoji zadovek. V roce 1828 vyvinul válcový závěr, který se stal klíčovým prvkem jeho zbraní. Manipulace s tímto závěrem měla šest kroků, každý vyžadoval dva pohyby, což výrazně zrychlilo nabíjení o zhruba 2,5 až 3krát.

Přestože pruské jehlovky nabízely rychlejší střelbu, měly menší přesnost a dostřel než rakouské předovky. Trpěly také technickými problémy, jako bylo nedostatečné utěsnění závěru nebo lámání jehlového úderníku. I přes tyto nedostatky měly pruské jehlovky zásadní výhodu v rychlosti nabíjení.

Dreyseho jehlovka byla v roce 1840 přijata do pruské armády a hrála významnou roli v prusko-rakouské válce. Rakouská taktika bodákových útoků však znehodnotila přednosti rakouských zbraní a zpochybnila nevýhody pruských jehlovek.

Tento systém se stal základem pro další vylepšení jehlových zbraní, prováděných dalšími puškařskými dílnami a vývojáři, včetně Paula Mausera, který zavedl náboj s kovovou nábojnicí a nové úpravy závěru.